Také letos je papež František věrný tradici, kterou sám zavedl, totiž zahajovat velikonoční triduum v některém z nápravných zařízení. Dnes v podvečer (13. 4.) se vypravil do obce Paliano u Frosinone, jižně od Říma, aby při liturgii na památku Večeře Páně umyl nohy vězňům, kteří si v tamním kriminále odpykávají své tresty za delikty spojené s mafiemi. Zvláštností této skupiny šedesáti vězňů odsouzených často za těžké zločiny, je jejich rozhodnutí spolupracovat s vyšetřovateli. Díky tomu jim po propuštění na svobodu italský stát zajišťuje novou identitu a mohou tak doufat, že se jim podaří vyjít z bludného kruhu mafiózního násilí.
Papež František při té příležitosti poskytl rozhovor italskému deníku La Repubblica, ve kterém se dotýká také řady dalších otázek spojených s násilím a nemocemi dnešního světa. S Petrovým nástupcem rozmlouval vatikanista Paolo Rodari.
Jak prožívá František předvečer těchto Velikonoc, poznamenaných vysokým napětím na světové scéně?
„S ještě větší silou chci volat po míru pro tento svět, který je v područí obchodníků se zbraněmi, vydělávajících na krvi mužů a žen.“
Svatý otče, také tentokrát se na Zelený čtvrtek vydáte do vězení. Proč?
„Evangelijní pasáž o posledním soudu říká: „Byl jsem ve vězení a navštívili jste mne“. Toto Ježíšovo přikázání platí pro každého z nás, ale na prvním místě pro biskupa, který je otcem všech.“
Vícekrát jste opakoval, že se cítíte být hříšníkem – stejně jako vězni. V jakém smyslu?
„Někteří říkají: oni jsou vinní. Já odpovídám Ježíšovými slovy: kdo je bez hříchu, ať hodí první kamenem. Pohleďme do svého nitra a snažme se vidět své viny. Pak se naše srdce stane lidštějším.“
Úkolem pastýřů je tedy sloužit všem?
„Jako kněží a jako biskupové musíme být vždy ve službě. Jak jsem řekl během návštěvy ve věznici, kterou jsem navštívil na první Zelený čtvrtek po svém zvolení: je to povinnost, která mi vychází ze srdce“.
Kdo vás vedl k tomuto gestu, které se již stalo tradicí?
„Mnoho mne naučil příklad Agostina Casaroliho, který zemřel v roce 1998 poté, co byl vatikánským státním sekretářem a kardinálem. Jako kněz po dlouhá léta vykonával apoštolát ve věznici pro nezletilé v Casal del Marmo. Odcházel každou sobotu večer, říkali o něm, že „odpočívá“. Přijížděl autobusem se svou pracovní taškou a zůstával mezi chlapci, aby je zpovídal a hrál si s nimi. Říkali mu don Agostino a nikdo dobře nevěděl, kým je. Když ho Jan XXIII. přijal po jeho první návštěvě v zemích Východní Evropy, kde byl na diplomatické misi, v době kdy Studená válka byla v plném proudu, v závěru setkání se ho zeptal: „Povězte mi, chodíte nadále za těmi chlapci?“ „Ano, Svatosti“. „Měl bych na vás prosbu, nikdy je neopouštějte.“ To byl odkaz, který Casarolimu zanechal Dobrý papež, jenž o pár měsíců později zemřel.“
Podle vás má tedy církev především vycházet vstříc odepsaným lidem. Je to skutečně to hlavní, co se po ní požaduje?
„Já si myslím, že ano. Vycházet, být jako bližní s těmi nejposlednějšími, marginalizovanými a odepsanými. Když například stojím před nějakým vězněm, ptám se: proč on a ne já? Zasloužím si já něco víc než on, který je uvnitř? Proč padl on a ne já? Je to tajemství, které mne s nimi sbližuje.“
V rozhovoru pro La Civiltà Cattolica jste odpověděl na otázku, kdo je Jorge Mario Bergoglio s tím, že je „hříšník“. Je tomu tak?
„Cítím se tak, samozřejmě. Mým biskupským mottem je věta od sv. Bédy Ctihodného komentující povolání sv. Matouše: „Bůh k němu obrátil svůj zrak“. „Miserando atque eligendo“, „S láskou na něho pohlédl a vyvolil si ho“. Je to víc než pouhé motto. Je to moje polárka, orientační bod. V něm je totiž obsaženo tajemství Boha, který je připraven nést na sobě zlo světa, aby ukázal svou lásku k lidské bytosti.“
Evangelium obsahuje mnoho příběhů, v nichž Ježíš vystupuje jako bližní těch, které tehdejší společnost odepsala.
„Pokud se dokážu dotknou jeho pláště, budu zachráněna – říká s velkou vírou žena trpící krvotokem, když ve svém nitru pocítí, že ji Ježíš může zachránit. Podle evangelií jde o ženu odepsanou tehdejší společností, které Ježíš dává zdraví a osvobozuje ji od sociálních a náboženských diskriminací. To nás vede k zamyšlení nad tím, jak Ježíšovo srdce je vždy připravené pro tyto vyloučené lid, jak byla také tato žena tehdy vnímána a prezentována.“
Tato diskriminace částečně pokračuje i dnes.
„Všichni se musíme vyvarovat, rovněž v křesťanských komunitách, znevažujících pohledů na ženu, poznamenaných předsudky a pochybnostmi škodícími její nedotknutelné důstojnosti. V tomto smyslu právě evangelia navracejí pravdu a vedou k osvobozujícímu pohledu. Ježíš obdivoval víru této ženy, které se všichni vyhýbali, a proměnil její naději v záchranu.“
Tato žena se cítila vyloučená také kvůli svému hříchu.
„Všichni jsme hříšníci, ale Ježíš nám ve svém milosrdenství odpouští. Žena trpící krvotokem byla plachá, nepřála si být spatřena, ale když s ní Ježíš zkříží pohled, nic jí nevyčítá: milosrdně a vlídně ji přijímá, chce se s ní osobně setkat a tak jí dává důstojnost. To platí pro nás všechny, když se cítíme odepsáni kvůli svým hříchům. Pán dnes říká nám všem: „Odvahu, pojď! Už nejsi odepsaný, už nejsi odepsaná. Já ti odpouštím a objímám tě.“ Takové je Boží milosrdenství. Musíme mít odvahu a jít za ním, prosit o odpuštění za své hříchy a kráčet dál. S odvahou – jako to učinila tato žena.“
Kdo se cítí být odepsaný, často pociťuje stud.
„Kdo se cítí odepsaný, jako malomocní nebo bezdomovci, se stydí a stejně jako žena nemocná krvotokem, dělá věci potajmu. Ježíš nás však pozvedá, staví nás na nohy a dává nám důstojnost. Spása, kterou dává Ježíš, je úplná, začleňuje život této ženy do sféry Boží lásky a zároveň jí zjednává vlastní důstojnost. Ježíš takto ukazuje církvi, jakou cestou se má ubírat, aby vycházela vstříc každému člověku, aby každý mohl být uzdraven na těle i na duchu a získat zpět důstojnost Božího dítěte.“
Zbraně nepřestávají ani v naší době zabíjet. Co si o tom myslíte?
„Myslím, že hřích se dnes projevuje v celé své destruktivní síle ve válkách, v různých formách násilí a týrání, v ponechávání nejkřehčích na pospas. To vše se děje vždy na účet těch nejposlednějších a bezbranných. S ještě větší silou chci volat po míru pro tento svět, který je v područí obchodníků se zbraněmi, vydělávajících na krvi mužů a žen. Jak jsem řekl také v nedávném poselství ke Světovému dni míru, minulé století bylo znetvořeno dvěma vražednými světovými válkami, poznalo ohrožení jadernou válkou, zatímco dnes se bohužel potýkáme se strašlivou fragmentalizovanou světovou válkou. Těžko říct, zda je dnešní svět více či méně násilnický, než byl v minulosti, nebo zda jsme si díky moderním komunikačním prostředkům a mobilnosti, charakterizující naši epochu, více vědomi tohoto násilí, nebo jsme mu více přivykli.“
Co je podle vás cílem těchto neustávajících válek?
„I já si neustále kladu tuto otázku. Co je cílem? Copak násilí dovoluje dosáhnout cílů, které mají trvalou hodnotu? Copak nedosáhne pouze toho, že se rozpoutají represe a spirály smrtonosných konfliktů, přinášejících profit pouze několika málo „pánů války“? Mluvil jsem o tom vícekrát a opakuji to znovu: násilí není lékem pro náš roztříštěný svět. Odpovídáme-li na násilí násilím, vede to – v nejlepším případě – k nucené migraci a nesmírnému utrpení, protože velké množství zdrojů je určováno na vojenské účely a nemohou tak sloužit každodenním potřebám mladých lidí, rodinám v obtížné situaci, starým, nemocným a velké většině obyvatel světa. V horším případě může vést k fyzické či duchovní smrti mnohých, ne-li přímo všech lidí.“
Přinášíte do vězení poselství pokoje a také naděje navzdory všemu?
„Někdy nás jisté pokrytectví vede k tomu, že ve vězních vidíme pouze ty, kdo chybovali a pro které je jedinou cestou právě vězení. Ale – ještě jednou opakuji – všichni můžeme chybit. Všichni jsme tím či oním způsobem chybili. Pokrytectví vede k tomu, že se nemyslí na možnost změnit život, málo se důvěřuje rehabilitaci, novému začlenění do společnosti. A tak zapomínáme, že jsme všichni hříšníci, ba často jsme dokonce vězni, aniž bychom si to uvědomovali. Když zůstáváme uzavřeni ve vlastních předsudcích nebo otročíme modlám falešného blahobytu, když se pohybujeme uvnitř ideologických schémat nebo absolutizujeme zákony trhu, které lidi drtí, nejde ve skutečnosti o nic jiného, než o uzavřenost mezi stěnami úzké cely individualismu a soběstačnosti, kde jsme ochuzeni o pravdu, jež plodí svobodu. A ukazovat prstem na někoho, kdo chybil, se může proměnit v alibi skrývající vlastní rozporuplnost.“
Přeložila Johana Bronková
se svolením převzato z radiovaticana.cz