„Jak se máte?“, ptávali jsme se starých lidí, když jsme je navštěvovali v jednom domově pro seniory během karantény a zpívali jsme spolu aspoň přes plot. „Jsme tu jako v kleci,“ odpovídali většinou a dodávali: „ale moc rádi vás vidíme, nikdo za námi nechodí, ani balíček přijmout nemůžeme.“
Pod heslem „pečujeme o zranitelné seniory“ jsme bez rozpaků neprodyšně uzavřeli všechny domovy i léčebny dlouhodobé péče a seniory, povětšinou nezbavené svéprávnosti, zbavili svobody pohybu, která jim dosud stále nebyla vrácena. Jejich vrstevníkům, kteří mají to štěstí, že bydlí doma, jsme jen důrazně doporučili nevycházet a vyhradili jsme jim hodiny, kdy můžou jít přednostně nakupovat.
Z mnoha evropských zemí jsme ve stejnou dobu četli velmi znepokojivé zprávy o tom, jak se seniorům s koronavirem starším např. 75 let přestává poskytovat intenzivní péče a nechávají se umírat jen se sedativy, vlastně tedy udusit. Dala se prostě přednost mladším, perspektivnějším. Ano, jsme v Evropě 21. století, v kolébce humanismu a úcty k lidským právům.
Ve světle těchto dvou aspektů si položme upřímnou otázku: Řekla nám něco koronakrize o pozici starých lidí v naší společnosti? Nebo dokonce o nás samých? Myslím, že ano. Viděli jsme všeobecně přijímanou diskriminaci v přímém přenosu, akceptovali jsme, že zneschopňujeme lidi určitého věku a rozhodujeme za ně, klidně je zavřeme na klíč někde, kde se nezřídka ani necítí doma. Zažili jsme bezprecedentní neúctu k hodnotě starého života, bez většího pohoršení jsme slýchali cynické poznámky o tom, že koronavirus je vlastně přirozenou důchodovou reformou.
Podobné pohledy jsou pro rozvinutou společnost velmi nebezpečné, ve svém důsledku totiž nabourávají demokracii a koncept právního státu, i když to na první pohled nemusí být patrné. Může se totiž zdát oprávněné položit si ekonomickou otázku – ostatně na znovuoživení ekonomiky se klade mimořádný důraz – zda nám to za to stojí. Stojí nám za to těch několik set starých lidských životů? Stojí nám za to přemýšlet nad tím, zda je v pořádku, aby se v podobné situaci, jako je ta současná, domov pro seniory, resp. ústav jako takový, stal smrtonosnou pastí, ze které navíc není úniku?
Jako Komunita Sant´Egidio vnímáme tyto otázky jako velmi důležité, ba historické, a to pro celou Evropu. Iniciovali jsme tedy celoevropský apel „Bez starých lidí není budoucnost“. Najdete ho na našich stránkách, i těch českých. Připojte se prosím k němu, milí posluchači, můžeme společně přispět k tomu, aby naše zraněná Evropa, která je v mnohém na kolenou, byla lidským kontinentem, stále nejlepším k životu, pro starý a tedy i pro všechny.