V těchto listopadových dnech se do Bangladéše vydal zástupce Komunity Sant’Egidio Alberto Quattrucci, aby distribuoval pomoc získanou z darů, které Komunita dosud přijala. Alberto se stal našim průvodcem denní realitou barmských uprchlíků:
„Je zde více než 80 uprchlických táborů – stany a baráky zhotovené z kusů plastu, dřeva a plechu postavené na příkrém terénu země a bláta vytvořeného dešti. To je prostředí, v němž bydlí množství rodin a spousta dětí. Rohingové jsou národem dětí, které prosí o to, aby mohly mít budoucnost, a jejichž život je každého dne ohrožován nedostatkem všeho, zvláště jídla a pitné vody. Z jejich tváří na vás hledí oči, až příliš velké, jejich těla jsou až příliš hubená, zkoušená hladem a únavou z dlouhých pochodů. Jsou to oči, které se na vás dívají s nadějí, zvědavostí, ale v nichž lze číst také bezmezný strach. Tyto oči jsou to, co se vás nejvíce dotkne, když vstoupíte do tohoto shluku chatrčí, jemuž se zcela neoprávněně říká ‚uprchlický tábor‘ a kde se Rohingové tísní.“
Dramatický exodus rohingské menšiny v Barmě vyvolal v těchto dnech skutečnou humanitární krizi. Rohingyové jsou sunitští muslimové s vlastním dialektem a kulturou, kteří ve většinové budhistické barmské společnosti představují dlouhodobě utlačovanou etnickou skupinu. V průběhu uplynulých týdnů uprchlo z Barmy kolem 410 tisíc Rohingyů do sousedního Bangladéše, konkrétně do oblasti Rakhine, která se nachází nedaleko barmské hranice.
Dalších 35 lidí přišlo do Evropy z Aleppa, Damašku, Homsu a dalších syrských měst. Jsou mezi nimi křesťané a muslimové.
Chtěl být učitelem arabštiny. Čtyři měsíce mu zbývaly do skončení studií na univerzitě, když se musel ze dne na den vystěhovat. Irák opustil i s rodinou kvůli útokům Islámského státu. “Bylo to pro nás těžké, protože jsme měli všechno, a najednou jsme to ztratili. Z Karakoše jsme museli utéct, protože byla válka, bombardovalo se, lidé umírali. Dostali jsme se na sever do Erbilu. Spali jsme ve stanech, čtyři dny jsem přespával v autě. Potom jsme asi rok žili v karavanu. Pocítil jsem, jak žijí chudí lidé. To je můj příběh,” řekl Morees Gagy na jedné z dopoledních přednášek. Dotazy jsme mu museli překládat do slovenštiny (kterou se zvládl skvěle naučit za jeden rok). Češtině přece jen tolik nerozumí.
„Je krásné darovat objetí, útěchu, úsměv! Viděli jsme jejich rozbolavělé nohy, jejich barevné sandály…“ V sicilské Katánii je při přistání člunů s migranty v přístavu vždycky někdo, kdo vítá nezletilé cizince bez doprovodu během jejich vylodění. Přivítat s otevřenou náručí toho, kdo vstupuje na italskou půdu, darovat úsměv, hračku nebo pohlazení, to je ten nejúčinnější způsob, jak zaplašit úzkost mladých migrantů, kteří právě dorazili.
Delegace kanadské vlády vedená 
ministrem pro imigraci Ahmedem Hussenem navštívila 24. července Komunitu Sant’Egidio v Římě, aby společně probraly téma přijetí uprchlíku a imigrantů. Ministr Hussen se zajímal o práci Komunity pro mír spolu s programem humanitárních koridorů a vyjádřil podporu ze strany kanadské vlády, která se angažuje v přijetí a integraci syrských migrantů a uprchlíků. Během setkání byly naznačeny různé možnosti budoucí spolupráce mezi Komunitou Sant’Egidio a Kanadou.