–text vyšel v katolickém týdeníku–
Koho dnes nejvíce ohrožuje chudoba a jak lidi na ulici zasahuje koronavirová krize? Zeptali jsme se KRISTINY KOLDINSKÉ z Komunity Sant’Egidio, profesorky pracovního práva a práva sociálního zabezpečení na Právnické fakultě UK.
S chudými lidmi v Česku se Sant’Egidio přátelí už od raných 90. let. Jak se tato skupina proměnila v čase?
Změna je výrazná hlavně v domovech důchodců. Když jsme tam na počátku 90. let začínali chodit, potkávali jsme i dost mladých lidí s postižením, kteří v domovech důchodců skončili vzhledem k předchozímu nastavení systému. Objevovali se v nich také ti, kdo doplatili na ekonomický zvrat a najednou neměli na vlastní bydlení. Dnešní klientela v domovech pro seniory je mnohem starší a také mnohem nemocnější. Když se nyní dozvídáme, že koronavirus zvlášť tvrdě postihuje staré lidi v těchto domovech, je to právě proto, že jsou mnohem zranitelnější, než tomu bylo před 15 či 20 lety.
A jak je tomu mezi lidmi na ulici?
Také mezi nimi přibývá starších, i v seniorském věku. Za lidmi bez domova chodíme od roku 2003 a tehdy převažovali mladí. Po krizi v letech 2008–2009 se přidali ti, kdo přišli o práci a třeba začali pít. Dnes přibývají osoby s psychiatrickými diagnózami a právě lidé v důchodovém věku. Je to proto, že nastupuje generace, která už po převratu neměla povinnost pracovat, a tak leckdy nemají potřebná odpracovaná léta, aby dosáhli na starobní důchod. Sociálně slabší lidé, když přestanou pracovat, často končí na ulici.
Podle údajů Českého statistického úřadu žije skoro 17 % tuzemských důchodců na hranici chudoby, nebo dokonce pod ní, a zpravidla se to týká žen. Jak je to možné?
Protože pořád nemáme důchodovou reformu, o které se mluví už třicet let. Neexistuje u nás žádná systematická podpora lidí v důchodovém věku: to, že se jim jednou za čas jednorázově přidá nebo se pro ně vymyslí „rouškovné“, problém skutečně nevyřeší. Zvláště chudší důchodci nemívají na stáří moc naspořeno a ani ti movitější si nemohou nijak moc užívat.
Na ženy pak dopadá dlouhodobá a systematická diskriminace na trhu práce, která se promítá do výše jejich důchodů. V letech, kdy si muž buduje kariéru a jeho příjmy rostou, je žena zpravidla doma a stará se o děti. Práci pak nejednou přerušuje znovu, když je pro změnu potřeba pečovat o staré rodiče. Tato období se jí sice do odpracovaných let urči tou měrou započítávají, ale ne příliš výhodně. Takže ženy výsledně odpracují kratší dobu a potom ještě do důchodu odcházejí dřív než muži – a to rády, protože jsou unavené – takže je to začarovaný kruh.
Říkáte ale, že lidi na ulici našich měst někdy nedosáhnou právě ani na důchod.
To za prvé. Kromě toho je ale systém dnes založený na trvalém pobytu, avšak lidé, kteří jsou na ulici třeba v Praze, sem mohli přijít odjinud s vidinou, že se v metropoli lépe uchytí. Jenže mimo místo oficiálního trvalého pobytu mohou čerpat nanejvýš tzv. mimořádnou okamžitou pomoc a jinak jsou od kázaní na almužny nebo pomoc neziskovek. Teoreticky jde někdy dotyčnému dávky zúřadovat v mís tě jeho bydliště, aby mu pak třeba chodily na účet, i když se zdržuje jinde, jenže toto řešení má samá „ale“. Lidé, s nimiž se s Komunitou setkáváme, žijí skutečně v extrémních poměrech a často nejsou schopní ani vyhledat organizaci, která by jim mohla pomoci. Nemalé procento mezi nimi nechodí ani do Armády spásy nebo do Naděje, protože to ve svém stavu a situaci nedokážou zvládnout.
Z čeho tedy potom tito nejchudší lidé žijí?
Jsou mezi nimi takoví, kteří opravdu čtyřiadvacet hodin denně a 365 dní v roce živoří pod mostem, a to v takových podmínkách a zdravotním stavu, že nechápu, jak to vůbec mohou přežít. Další – přede vším ti mladší – někdy žijí ve squatech v nějak uspořádaných komunitách. A potom jsou tu lidé, kteří přespávají ve stanu kdesi v parku, u dálnice nebo na obtížně dostupných místech. Tam jsou jakoby v bezpečí, ovšem v okamžiku, kdy jim někdo chce ublížit, je to naopak velmi nebezpečné, protože se nedovolají pomoci.
Potkáváme se i s lidmi, kteří nějak bydlí, ale při jdou si pro jídlo, protože na ně nemají, anebo jsou osamělí a chtějí si trochu popovídat. A část našich přátel žije na ubytovnách.
Mají lidé na ulici možnost sami si vydělávat?
Ti, kdo jsou schopní práce, často pracují nárazově, většinou na černo. Ale pozor – ne každý mladý silný chlap na ulici je doopravdy schopný pracovat, není to jen otázka věku nebo zdravotního stavu. Někteří na to, aby chodili do práce, nemají sociálně. Řada z nich má i psychiatrické diagnózy a ty možnost chodit do zaměstnání také komplikují. Takže se pak takoví lidé živí, jak to jde – třeba i vybíráním popelnic, míst, kde se odkládají prošlé potraviny, nebo si chodí k pomáhajícím organizacím pro jídlo a základní potřeby, případně ony přicházejí za nimi.
Kam se po pozastavení veřejných mší v kostelích poděli lidé, které jindy potkáváme žebrat u jejich vrat?
Na tuhle otázku existuje velice smutná odpověď. Lidé odkázaní na žebrotu se snaží držet tam, kde jsou jiní lidé, ale teď se města i vesnice vylidnily. Během jarní pandemické vlny jsme naši službu udrželi a nyní ji udržujeme také, ale protože to poslední, co chceme, je tyto lidi ohrozit, chodíme za nimi jen po malých skupinkách a při dodržení veškerých hygienických opatření. Místo dvakrát do týdne za nimi vyrážíme každý den. A pozorujeme, že jsou ještě chudší a mnohem hladovější. Když dnes po setmění vyjdete na ulici, jediný, koho potkáte v centru města, jsou bloumající stíny lidí bez domova. Protože ne mají kde „zůstat doma a nechodit ven“.
Jak vůbec mohou chudí lidé dodržovat epidemiologická opatření? Jak jim v tom lze pomoci?
Do domovů pro seniory se bohužel nedostaneme, jsme tam s lidmi jen v telefonickém kontaktu. Na ulici se snažíme roušky i dezinfekci podle možností rozdávat, stejně jako zimní oblečení, aby byli lidé bez domova aspoň trochu v teple. Zrovna rozjíždíme i sbírku spacáků a dek v Brně, Praze i Olomouci a moc nám pomůže, když se někdo rozhodne přispět – kontakty jsou na našem webu www.santegidio.cz. Přivítáme i jakoukoli potravinovou pomoc – nedávno nám například fokolaríni nasmažili řízky a my je jen roznesli, což byla pro nás obrovská pomoc. Rozdávání jídla, a zvlášť teplých nápojů musíme teď více promýšlet, aby netrvalo příliš dlouho, a ne vystavovali jsme tak druhé riziku nákazy. Kdyby se mezi nimi koronavirus roznesl, byla by to tragédie. Právě proto chodíme nyní za lidmi tam, kde jsou, a neshromažďujeme je ve větších skupinách.
Budete letos pořádat tradiční Vánoční oběd s chudými?
Nejsme tak naivní, abychom si představovali, že proběhne ve stejném režimu jako jiné roky. Ale v ně jaké podobě každopádně bude zachován. Zvažujeme teď různé možnosti podle případných scénářů vývoje pandemie.
Co vás chudí lidé za léta setkávání naučili? Čím mohou nás majetnější obohatit?
Především pro nás křesťany je vztah k chudým li dem podmínkou „sine quanon“ a skutečně křesťanský život bez nich nemůže existovat. Mě osobně přátelství s chudými učí správným proporcím: když se večer za tmy setkáte s hladovým člověkem, které mu dáte jídlo, teplý čaj a něco na sebe a pak ho s těž kým srdcem opouštíte, nedá vám to, abyste na něj nevzpomněla, když si dáváte horkou sprchu a ukládáte se do čisté teplé postele. Už si také nevychutnám romanticky zasněženou krajinu, protože vím, že ten sníh zrovna někde někoho zasypává a ten může umrznout. Staří lidé mě zase učí nespěchat, protože to s nimi nejde, stejně jako mě učí mluvit pomalu a zřetelně, což se mi pak hodí při výuce (smích).
Tito lidé byli a jsou pro mě skutečnými teology života. Chudý člověk leckdy vysloví velice hluboká a přesná slova, která postihují podstatu situace. A když nyní – v čase, kdy se tolik služeb a možností zastavilo – za lidmi na ulici přijdeme a slyšíme: „To je skvělé, že jste nás v tom nenechali samotné, jste skuteční přátelé,“ je to ta nejlepší vizitka, kterou může člověk dostat.