Tento článek vznikl na základě rozhovoru pro Radio Proglas 20. října 2020
Modlitbu za mír, na níž se setkávají příslušníci řady světových náboženství, pořádá každoročně Komunita Sant’Egidio. Shromáždění se koná v duchu legendárního mezináboženského setkání v Assisi, které roku 1986 svolal papež Jan Pavel II. Jednalo se tehdy o událost do značné míry přelomovou – za světový mír se veřejně modlili křesťané spolu s muslimy, židy, hinduisty či buddhisty. O letošní Modlitbě za mír, konané 20. října v Římě, jsme na Proglase v pořadu 13+ hovořili s českou zástupkyní Komunity Kristinou Koldinskou.
Za jakých podmínek letošní setkání probíhá?
Koronavirová pandemie se na něm samozřejmě musela odrazit. Setkání, které pořádáme každý rok v jiném evropském městě už od roku 1987, kdy jsme převzali onu skvělou, geniální a duchem naplněnou myšlenku Jana Pavla II., letos děláme poprvé ve velice omezené formě. Normálně jí předchází den a půl trvající konference sestávající z mnoha velice zajímavých konverzačních panelů na různá témata, schází se tam 400-500 náboženských představitelů z celého světa. Letos jsme to byli nuceni zredukovat na nejdůležitější – to znamená, že se neochudíme o závěrečnou modlitbu za mír s papežem Františkem a istanbulským patriarchou Bartolomějem a závěrečný ceremoniál. Bude to celé na římském Kapitolu, kde se setkají jen někteří náboženští představitelé. Veřejnost se k závěru připojí online. Všechny posluchače k tomu co nejsrdečněji zvu.
Kromě oficiálního programu se odehrávají i uzavřená jednání účastníků setkání. Můžete shrnout okruhy, kolem čeho se budou točit?
Tématem všech modliteb za mír je snaha posunout o kousek dál bratrství mezi národy i náboženstvími, respektive bratrství mezi národy zprostředkované náboženstvím a náboženskými představiteli. Letos je samozřejmě impulzem pro společnou meditaci nedávno zveřejněná encyklika papeže Františka Fratelli tutti (Všichni bratři). Témata jsou jasná: láska k naší planetě, k míru, snaha zřeknout se jakékoliv nenávisti, sporu a rozdělení mezi lidmi. A v neposlední řadě, což s tím velice souvisí, práce pro chudé, postavení se na jejich stranu. A to zvláště v této době, kdy mluvíme o velké slabosti a zranitelnosti starých lidí, lidí s těžkými nemocemi a nejen jich.
Jak jsme už zmínili, přislíbil letos účast také papež František. Můžeme si od toho slibovat něco určitého, nebo jde hlavně o výrazné gesto?
Já myslím, že jde o obojí. Je to výrazné gesto a tím pádem je to něco velice určitého. Je třeba si uvědomit, že aby se papež už podruhé zúčastnil mezináboženského setkání, aby se tam posadil ne jako primus inter pares, ale jako jeden inter pares, tedy na stejnou úroveň se všemi ostatními náboženskými představiteli, je něco zcela konkrétního, výmluvného a je to samozřejmě i velké gesto. Historie církve ale je tvořena gesty a pomyslíme-li na ekumenismus, respektive mezináboženský dialog, tam to platí dvojnásob. Když se učiní nějaké důležité gesto, jako např. v Abú Dhabí, kde papež s imámem Al Tajíbem podepsali velkou Deklaraci o lidském bratrství, tak to bylo gesto, ale zároveň velice konkrétní čin těchto dvou velkých moudrých mužů, který historii mezináboženského dialogu přepsal.
Dá se už teď předjímat, jakým směrem by mohl mířit dopad letošní osobní účasti papeže Františka na Modlitbě za mír?
Já se domnívám, že těch témat je strašně moc a jsou to témata, která řeší papež František. V první řadě jeho pontifikát znamená mimořádnou symboliku z hlediska bratrství mezi národy, aniž by to byla fráze. Pak je tu veliký důraz na společnou službu chudým a také společné čelení konfliktům ve společnosti. Že se letošní modlitba koná v Římě a bude na ní i papež, znamená kromě jiného velký impulz pro křesťany i příslušníky jiných náboženství, aby po vzoru Františka mnohem víc spolupracovali na ochraně nejslabších. Aby křesťané s muslimy, buddhisté s muslimy a židé s křesťany společně čelili důsledkům krize, kterou vyvolává pandemie, u níž je třeba si uvědomovat, že nejvíc dopadá na ty, kteří již předtím byli slabí a chudí nebo v rámci společnosti nějak diskriminovaní.
Na Modlitbách za mír bývají přítomní nejen náboženští představitelé, ale i osobnosti politiky a společnosti. Z minulých let můžeme jmenovat například německou kancléřku Angelu Merkelovou či nigerského prezidenta Mahamada Issoufa. Neslouží tato událost tak trochu i k jejich sebereprezentaci?
Pokud se tito lidé mají sebereprezentovat tím, že se zúčastní mírového setkání, kde se, pokud vedou v dialog v našem regionálním prostoru, budou bavit například s muslimy, tak jim to asi úplně moc bodů nepřinese. Je to tedy třeba vnímat jako pozitivní znamení. Dialog s lidmi náboženství vedou také osobnosti politiky, ale i laického intelektuálního světa, třeba místní občanské společnosti a podobně. Je to vždycky velký národ mírového a bratrského dialogu. Pokud se tedy takový politik zúčastní, neuškodí mu to, ba naopak. Společnosti, kterou reprezentuje, to taky neuškodí. Že by si tam někdo sbíral politické nebo populistické body, toho bych se opravdu vůbec ale vůbec nebála.
Otázka zněla trochu jinak, tedy jestli to od politiků není třeba jen plané gesto a reálné skutky už nebudou následovat…
Zmínil jste Angelu Merkelovou a nigerského prezidenta, mohli bychom mluvit i o některých dalších, třeba prezidentovi Středoafrické republiky… Všichni tito lidé, kteří naše pozvání přijmou, jsou opravdu lidé míru a činu. Myslím, že kancléřku Merkelovou nelze obvinit z toho, že by se to, co říká, nesnažila také dělat a prosazovat, byť ji to stojí spoustu politické podpory. Stejné je to i u jiných politických představitelů. Takže bych se nebála ani toho, že by to na někom nezanechalo příslušné stopy. Loni na Modlitbě za mír v Madridu jsem byla svědkem rozhovoru s jedním představitelem italského politického života, který se velice pochvalně vyslovil o tom, co tam prožil, a druhý mu odpověděl, že je to pravda. A on také záhy potvrdil, že když člověk jednou prožije Modlitbu za mír, vrací se jiný. To je to, o co nám jde. Dnes, kdo bude chtít, může se zúčastnit virtuálně, připojit se přes stránky santegidio.org. Pak je třeba se v první řadě ptát našeho srdce, jestli jsme po návratu k našemu běžnému životu jiní, změnění, jestli jsme lidmi míru a dialogu.