Žijeme ve velkém městě a každý den potkáváme spousty cizích lidí. Ani si neuvědomujeme, kolik jich za 
celý den bylo. Rozpoznáváme jen ty, kteří jsou naši známí, blízcí či příbuzní. A pár těch, kteří nějak upoutají naši pozornost. Mezi těmi jsou někdy i lidé bez domova, prodavači Nového Prostoru, žebrající lidé, nebo jinak ubozí. Já při takových setkáních často cítím nejistotu, bezradnost a rozpaky. Tuším před sebou temnou siluetu žebrajícího člověka a snažím se dívat jinam, odbočit, vyhnout se té trapné situaci… Někdy se mi přece podaří zvednout oči, pozdravit a setkání připustit. Někdy koupím jídlo, jindy jen obyčejně vysvětlím, proč si třeba dnes Nový prostor nekoupím. A ta temná silueta se promění v konkrétní tvář, úsměv, rozhovor…
Temnota se ztratí a zůstane mi třeba vzpomínka na to, jak si obdarovaný zálibně přivoněl k teplé housce. Prožít tuhle změnu nakonec obohatí nejvíce nás samotné. Právě v tom mě piknik pořádaný komunitou Sant’Egidio nadchl. Nabídl nám situaci, kdy jsme své rozpaky ze setkání s lidmi bez domova mohli zapomenout, věděli jsme, co můžeme udělat, jak pomoci. Pro kousek neděle jsme měli jasné role: my jsme byli ti, co obsluhovali, roznášeli, nabízeli, sloužili a lidé bez domova byli hosté, kteří seděli, vybírali si, jedli, pili, děkovali a užívali příjemný čas. Tohle hezké společné odpoledne nás samotné snad osmělí k tomu, že až příště zahlédneme nějakého ubohého člověka, dokážeme zvednout oči a setkat se. Vždyť právě o tom mluví zkušenost lidí ze Sant´Egidia: „Za dlouhá léta, kdy se s lidmi na ulici přátelíme, jsme spolu s nimi prožili mnoho krásných chvil, samozřejmě jsme si také vyslechli mnoho smutných příběhů života žitého v neustálém nebezpečí, nouzi a často i zoufalství. Zjistili jsme ale, že na jeden problém, který spojuje všechny naše přátele, máme lék: tím problémem je samota a tím lékem přátelství a lidská blízkost.